Terapie tmou a pocity z ní ...
Milí Přátelé a příznivci nejen tmy a světla, nýbrž i ŽIVOTa samého a návratu k sobě
- do svého nitra,
coby průvodkyně z Centra terapie tmou v Kozlovicích mi dovolte Vám přiblížit terapii tmou jako takovou, a to prostřednictvím slov některých našich klientů
- formou sdílení jejich prožitků a pocitů -
u kterých, mj., jsem měla to štěstí stát se součástí jejich cesty při pobytu ve tmě.
Milá Nino, Šárko, Soni, Simonko, Pavlínko ...
Milý Jirko, Patriku, Jaromíre ...
... z celého ❤️ DĚKUJI za Vaše sdílení.
S láskou
Vaše průvodkyně
Mé setkání s tmou
Ráda bych se podělila o svou zkušenost s terapií tmou.
Doslechla jsem se o ní loni zcela náhodně a zaujala mne. Něco jsem si o ní přečetla, ale jsem hypersenzitivní a měla jsem i obavu, jak bych tmu snášela.
Samu o sobě mám tmu ráda, ale je tma a tma. Tak jsem to nakonec vypustila z hlavy.
V únoru přišla myšlenka:
"Jdi to zkusit!"
Dlouhou dobu jsem intuici a náznaky, které nám mysl dává, přehlížela, ale jak jsem je začala vnímat a poslouchat, bylo to vždy ku prospěchu, tak tedy:
„Ano, půjdu do toho!"
Nina (50 let)
květen 2026
Našla jsem místo a vhodný termín.
Původně jsem chtěla v březnu, to bylo vše obsazené v časech, kdy jsem mohla, duben také, tak jsem využila prodlouženého víkendu v květnu, a byla to výborná volba – jaro v rozpuku, plné barev, hřejivého sluníčka a zpěvu ptáčků.
Když se blížil čas, ozvala se mi Marci, která mi dělala pak po celou dobu průvodkyni.
Ptala se na stravu, omezení.
Už v telefonu byla velmi milá a příjemná.
Před odjezdem jsem se setkala s různými názory na to, kam jedu
- od zvědavých až po zesměšňující, ale ...
... jsme různí, a máme každý jiné vnímání světa kolem sebe, stejně tak i své duše.
Když přišel den D, vyrazila jsem na cestu s představou užít si klidu, jógy a sebepoznání.
Netušila jsem, jak to bude probíhat, a zda mi tma nebude vadit.
Po příjezdu se mě Marci velmi mile a přívětivě ujala, seznámila mě s chatkou, jak probíhá donášení jídla a vše kolem.
Říkala jsem jí, že nevím, zda tmu vydržím nebo ne, ale že jsem si přijela odpočinout, i kdyby to bylo i bez tmy.
Potřebovala jsem opravdu vypnout a být sama se sebou.
Uklidnila mne, že je jedno, zda budu ve tmě den, dva, nebo vůbec. Že není problém s odtemněním, a
... ať se řídím tím, co chci a jak to budu cítit.
Předem jsem měla domluvené, že poslední den budu chtít odtemnit. Abych mohla zpracovat vše už za světla a pomalu se aklimatizovat.
Když jsem zůstala sama, rozsvítila jsem si svíčku, vybalila si, prozkoumala chatku. Nachystala si svou meditační hudbu, aroma oleje. Ty jsem si dávala na vlhký kapesník a na topení.
Vše, abych měla po ruce.
Chvilku jsem poseděla, nadechla se, a svíčku sfoukla.
Byl to zvláštní pocit vidět, nebo vlastně nevidět tmu.
Ve tmě vše získá jiný rozměr.
To, co je absolutní samozřejmost se stane vzácností.
Najednou vzhled, který vlastně dennodenně řešíme se stane nedůležitým.
Maličkosti se stanou rituálem.
Česání a kontakt s vlasy může nabrat jiný smysl.
Statická elektřina uchvátí svou krásnou barvou, a tanec se stane smyslovým prožitkem.
Jóga utišila a uzemnila pocity, kdy jsem se začala ztrácet, nebo mě přepadla úzkost.
Medituji i doma, ale tady to bylo úplně jiné, v tichu, uvnitř sebe sama.
Čas je relativní, ukazatelem byl pro mne příchod Marci, zpěv ptáčků.
Jídlo bylo výborné, lehké. Sama o sobě jim málo, a tady potřeba ještě více klesla.
Čaje bylinné, ty mám velmi ráda. Tím, že byly v termosce, horké, občas krásně prohřály, když jsem se cítila vnitřně prochladlá. Sama konzumace jídla, chutě, se stanou zážitkem.
V hlavě se mi honilo hodně myšlenek, vzpomínek, které jsem si předtím ani nevybavovala. Sny byly výraznější.
Od druhého dne se objevovaly ve tmě barevné variace, obrazce plné barev.
Bylo to krásné, někdy mi hypersenzitivita dává zabrat, ale v tomto směru byla zase obrovským bonusem.
Obrazy přišly daleko dříve, než jsem čekala.
V polovině mé terapie přišla myšlenka jít ven, prostě tmu opustit.
Říkala jsem si, že je zbytečné něco dělat na sílu. A pokud si to má podstata přeje, budu jí věnovat pozornost.
Proto jsem zde i přijela – naučit se vnímat se, poslouchat své vnitřní já.
Měla jsem strach, že to budu vnímat po vyjdení ven jako selhání. Nebylo tomu tak.
Ven jsem vyšla kolem 9 hodiny, bylo nádherně, svítilo sluníčko, krásný barevný den.
Do toho přišla Marci, a potvrdila mi to –
mám se řídit tím, jak se cítím a co potřebuji.
Řekla, že pokud chci, mohu se jít klidně projít ven, že to není nikterak omezené, tak jsem šla na dvě procházky.
Při jedné jsem si našla krásné místo v lese, kde jsem odevzdala všechen smutek a nahromaděné emoce.
Když jsem se vrátila, chvilku poseděla, přišla potřeba se zase vrátit do tmy.
Myslela jsem, že vše půjde znovu od začátku, a velmi mě překvapilo, že po chvíli se vrátily obrazy, myšlenky.
Jako bych tmu neopustila. Jen jsem se cítila nějak lehčí.
Další den jsem se probudila ve zvláštním klidu, který je ve mně ještě pořád.
Poslední plánovaný den pro odtemnění jsem už nevyužila a tmu neopustila až do svého odjezdu.
Poslední ráno jsem poseděla, rozsvítila si svíčku.
No, zapálení sirky byla expanze světla i přes zavřené víčka. Chvilku mi trvalo si na světlo zvyknout.
Sbalila jsem si věci. Poděkovala modlitbou za čas, který jsem tam strávila, poděkovala chatičce, že mi poskytla své přístřeší.
Venku mne přivítal nový den, déšť, a vykročení na další cestu životem.
A shrnutí?
Pobyt byl neskutečným zážitkem, navozením klidu, poznání, že dokážu být sama se sebou, se svými myšlenkami, nové zkušenosti. Zamilovala jsem si kalimbu a brnkání na ni.
Zjistila jsem, že nepotřebuji vůbec kávu. Před tmou jsem s ní začínala den, byla to málem první věc po probuzení, která mne napadla. Do hodiny další. Měla jsem pocit, že ji potřebuji, abych přežila den a nebyla unavená. Teď si dám jednu během dne, a je to úplně dostačující, možná by nemusela vlastně být žádná.
Zatím mě přešla i chuť na čokoládu nebo sladké, nemám potřebu si sladit čaj nebo mlsat. Kdo mne zná, ví že miluji čokoládu. Zatím se chuť na ni nevrátila.
A to je jen trocha, co vnímám, že se ve mně změnilo v běžném životě. O tom duchovním nemluvě, tam se změnilo hodně.
Cítím obrovský vnitřní klid a vděčnost.
Jela jsem pro klid, ale takový rozměr jsem nečekala.
Všem, kteří váhají, tento zážitek doporučuji.
Když přijde myšlenka to zkusit, jděte do toho,
i kdyby to dopadlo jinak, než zamýšlíte.
Není to soutěž o to, kdo vydrží ve tmě déle, zda den, hodinu nebo týden.
Vaše duše vám řekne, jak to bude dobré právě pro ni, tady a teď.
A ten čas, který věnujete sami sobě, už vám nikdo nevezme. Bude jen a jen váš.
A tímto bych i ráda ještě jednou poděkovala Marci, za velice milý, klidný a vstřícný přístup. Výborné jídlo, které připravovala. I za úsměv, kterým mě přivítala.
Rozloučili jsme se den před mým odjezdem. Vyprovázela mne paní Lenka, a i ta byla velmi milá a příjemná.
Byla to nádherná a naplňující zkušenost, a vím, že si ji ráda zopakuji…
… že mé setkání s tmou nebylo poslední.
.
"Vlastně nevím, co bych měla napsat...
Byla to pro mě zajímavá zkušenost, kterou jsem chtěla absolvovat a říkala jsem si, že se ta potřeba přihlásí sama, až to bude aktuální. Tím, že jsem pobyt dostala jako dárek, to bylo jasné. Chtěla jsem zjistit, nakolik dokážu být sama se sebou. Také jsem si v tom klidu uvědomila své programy, které mi úplně neslouží a v praktickém životě jsou spíše na škodu, i když si často má mysl myslí, že bez nich nemůže být.
Teď, když zase pracuji a žiji ten obyčejný, ale krásný, život, si snažím ty věci, které mi úplně neslouží, uvědomovat a alespoň občas si říci:
"Tak tohle už ne, zkus to jinak.",
ale je to někdy dřina si to vůbec uvědomit.
Má práce na sobě tím samozřejmě neskončila.
Byl to vlastně takový další dílek na mé životní pouti a doufám, že třeba i dál v čase se projeví, k čemu všemu mi byl pobyt ve tmě prospěšný.
To je asi vše, co bych napsala. Nejsme žádný psavec, ani ve škole mě sloh moc nebavil, ale jsem moc ráda, že si se ozvala.
Často si na tebe vzpomenu, protože tvá společnost ve tmě a to, že jsem si mohla popovídat s někým, kdo má krásný uklidňující hlas a kdo rád naslouchá, je k nezaplacení."
Šárka ❤️ (57 let)
březen 2026
Čtyři dny v absolutní tmě:
Moje cesta k tichu, klidu a novým životním prioritám
Pobyt ve tmě jsem dlouho vnímal jako tajemnou, až mystickou zkušenost, o které se hodně mluví, ale jen málo lidí ji skutečně zažije. Když jsem se rozhodl ji absolvovat, netušil jsem, jak mě ovlivní.
Dnes už vím, že těch skoro 5 dní strávených v naprostém tichu a temnotě se pro mě staly jedním z nejzásadnějších zážitků v životě.
Níže popisuji, jak můj pobyt probíhal – den po dni, dojem po dojmu, až k momentu, který změnil způsob, jakým se dívám na sebe, na svět i na lidi kolem.
Jirka (47 let, obchodní ředitel IT firmy)
březen 2026
Den první: Seznamování se s tmou a vlastními smysly
Hned po zavření dveří chatky jsem se ocitl v absolutní tmě, ve které neexistoval žádný tvar, žádná vzdálenost, žádná barva. Začal jsem tak úplně od nuly – hmatem. Postupně jsem si osahal celý prostor a překvapilo mě, jak rychle jsem se v něm zorientoval.
Uvědomil jsem si, že nejdůležitější bude udržovat absolutní pořádek. Vše mělo své místo, nic se nesmělo zatoulat. Stanovil jsem si jednoduchá pravidla: jíst jen na jednom místě a vracet věci tam, kam patří.
Velmi brzy se začaly probouzet smysly. Vnímal jsem intenzivní vůni dřeva, chuť ovoce a čaje, které byly ve tmě najednou mnohem výraznější. Pochutnal jsem si dokonce i na rozinkách, které normálně skoro nejím.
Pobavily světélkující fosforové magnetky, které mi půjčil na pobyt syn a dokonce i „ohňostroj“ statické elektřiny, který vznikl při svlékání tepláků. První den jsem končil unavený, ale příjemně naladěný – pobyt ve tmě se zatím zdál přesně tím, co jsem hledal.
Dny druhý a třetí: Pomalejší čas, rutina a první krize
Druhý den jsem si vytvořil pevnou rutinu – jídlo, hygiena, jóga, odpočinek, tichý rozjímací režim. V naprostém tichu jsem slyšel jen občasné zasyčení termosky. Čas se zpomalil.
Dlouho jsem jen seděl, dýchal a nechal myšlenky plynout.
Jídlo se stalo hlavním zážitkem dne. Hádal jsem, co je v misce, jen podle chuti a vůně. Ovoce jsem si pečlivě přiděloval po jednotlivých dnech. Jediný kontakt s vnějším světem byla pečovatelka Marcela. Rozhovory pro mě byly příjemným zpestřením.
Ve třetím dni přišla i první krize. Dostavil se smutek, pocit, že pobyt je nekonečný. V těch okamžicích jsem sáhl po svých třech amuletech — magnetkách od syna Matyho, trsátku od syna Kuby a křížku od manželky, které mi dávaly sílu a připomínaly mi, proč jsem tady.
Větší fyzické problémy jsem neměl, ale koordinace ve tmě měla svoje kouzlo – nanést pastu na kartáček se ukázalo být nečekaně náročné.
Den čtvrtý: Hluboký ponor do sebe a intenzivní emoční katarze
Čtvrtý den byl zásadní. Nastal stav, který těžko popsat jinak než jako absolutní vnitřní klid. Najednou se začaly vynořovat vzpomínky neuvěřitelné detailnosti – dětství, škola, vojna. Byly to kompletní prožitky, nikoli jen obrazy.
Zažil jsem velmi silné emocionální uvolnění. Přišel na mě i pláč, cítil jsem hluboký smutek po lidech, kteří už nejsou mezi námi. Zároveň to však bylo očišťující. Jako by se uvnitř mě něco uvolnilo.
Dokázal jsem si v mysli přesně vybavit i celou chatku – včetně barev, přestože jsem ji viděl jen krátce před začátkem pobytu. Prostorová orientace byla v této fázi dokonalá, chodil jsem po chatce automaticky.
Právě v tento den jsem si ujasnil své životní priority. Uvědomil jsem si, co je skutečně důležité: rodina, zdraví, klid, rovnováha. A jak snadno to člověk v každodenním shonu přestává vnímat.
Závěr: Návrat k světlu a novému pohledu na život
Poslední den jsem rekapituloval celý pobyt – od rychlé adaptace, přes krizi, až po hlubokou introspekci. Bylo to intenzivní, náročné, ale nesmírně přínosné.
Nejvíc jsem se těšil na manželku. Přál jsem si, aby byla první osobou, kterou po opuštění tmy uvidím. S Marcelou jsme proto domluvili speciální postup – manželka si mě z chatky sama vyzvedla.
Poslední večer jsem věnoval hodinové józe a meditaci, jako symbolickému uzavření celé cesty.
Když jsem vyšel ven, měl jsem pocit, že do mě někdo nalil světlo nejen zvenčí, ale i zevnitř. Pobyt ve tmě je zkušenost, která není pro každého (člověk musí vědět, proč chce tento zážitek absolvovat)— ale pro mě byla transformativní. Dal mi jasnou vizi, nový odstup, hlubší vděčnost a odrazový můstek pro pozitivní změny.
Na pobyt ve tmě ráda vzpomínám. Bylo to pro mě velmi náročné a zároveň to byl jeden z významných kroků na mé cestě práce na sobě.
Mou motivací pro vstup do tmy byla částečně zvědavost, částečně potřeba být sama se sebou a také jsem cítila potřebu "pročistit" své myšlení, které bylo v té době přehlcené hektickým způsobem života.
Z rodinných a také z časových důvodů jsem zvolila třídenní pobyt.
První den a noc ve tmě jsem v podstatě prospala, nebo se nacházela v lehkém polospánku. Zároveň jsem se seznamovala s tmou a učila se v ní orientovat a vykonávat běžné každodenní úkony, které se ve tmě stávají novou "disciplínou" 😊.
Druhý den - po dospání spánkového dluhu - jsem se už cítila odpočinutá.
Ráno jsem začala běžnou hygienou, snídaní, cvičením, hraním na hudební nástroje, meditací a najednou jsem začala pociťovat velmi nepříjemný pocit, že není co dělat.
Má průvodkyně Marsi mi při našich pravidelných setkáních při předávání jídla vysvětlila, že tato situace potkává často ženy, které jsou v běžném životě zvyklé na klasický kolotoč - práce, rodina, domácnost... Bylo třeba zpomalit své tempo.
Co pro mě bylo nečekané a velmi nepříjemné byla skutečnost, že jsem druhý den odpoledne začala zvracet.
Marsi mi poté sdělila, že někteří lidé takto reagují na tmu, že se jejich těla čistí. Je to jedna z možností. Druhou je možnost, že jsem prodělala slabší virózu.
Poté se vše zklidnilo a já jsem zbytek pobytu strávila v klidném, pomalém a "vyčištěném" tempu".
Čím byl pro mě pobyt ve tmě těžký:
- naučit se orientovat, pohybovat a fungovat ve tmě
- naučit se vyplnit chvíle, kdy "není co dělat"
- v mém případě prodělaná žaludeční nevolnost
Co mi tma dala:
- skamarádění se s tmou - dnes již nehledám okamžitě vypínač světla, pokud se náhodou ocitnu ve tmě
- v okamžiku, kdy člověk nevidí, zostřují se ostatní smysly - čich, chuť a hmat
- naučit se odbourat své strachy, protože pobyt ve tmě s nezpracovaným strachem by byl asi neúnosný
- zkušenost "zředění" myšlenek
Člověku se v pomalém tempu nehoní hlavou jedna myšlenka za druhou. Z důvodu absence vnějších podnětů, je schopen vnímat jednotlivé myšlenky, které přijdou do hlavy, a také si uvědomovat jejich energii.
- mé sny byly ve tmě stejně reálné jako skutečnost, měly jasný průběh a celé jsem si je pamatovala
- během meditace jsem měla potřebu pracovat se svými čakrami, což jsem se již dříve naučila v józe
Nově jsem měla potřebu pracovat i se svou korunní čakrou, se kterou se běžně nepracuje
- přicházejí světelné vjemy, kdy člověk vidí obrazy a situace
Vnímala jsem tyto jevy jako příjemné.
- naprosto úžasný, neopakovatelný pocit, když člověk poslední den ráno za rozbřesku vyšel pomalu ven a jedl svou snídani u bublajícího potůčku
- po návratu domů, s odstupem několika týdnů jsem si uvědomila, že z mého života odešly částečně denní, ale hlavně noční strachy, kdy se člověk ráno budil s pocitem, že něco neudělal, nebo udělal špatně
Zpětně mohu říct, že jsem moc ráda, že jsem ve tmě byla.
Uvědomuji si, že tato cesta není pro každého a naprosto chápu lidi, kteří pobyt ve tmě přeruší.
Jedná se o velmi obtížnou "disciplínu", na jejímž konci může člověk hodně získat, ale jak se říká, nic není zadarmo 😊.
Zároveň bych ještě ráda poděkovala své průvodkyni Marsi. Byla citlivou a vnímavou průvodkyní se snahou pomoci nám se zorientovat ve své situaci. A také si velmi cením přípravy výborných jídel 💖.
Marsi, přeji Ti hezké dny. Tvá práce má opravdu smysl.
Soňa
(březen 2026)
„Tma mi dala pocit bezpečí a času pro sebe. Taky přítomný pečující průvodce byl vždy v čase, kdy jsem potřeboval.
Získal jsem nový prostor a náhled sám na sebe. Pojmenoval jsem si své obavy a strachy, ale také touhy a vášně. Hodně jsem si zapisoval.
V druhé polovině pobytu jsem si již prostor zaplnil audioknihami a relaxacemi.
Po vyjiti ze tmy jsem cítil energii, kterou jsem zužitkoval v novém směru denní práce a získal další přátelé na cestě životem. Bez tmy bych se sám změny bál.
Tma mi dala naději sílu i správný čas na setkání s mým silným já.“
Patrik
„V Kozlovicích jsem strávil pobytem ve tmě jarní týden 2024. Byl to již můj druhý pobyt ve tmě.
Při prvním pobytu ve tmě, který jsem strávil jinde, se u mě projevila nestandardní vlastnost. Při pobytu ve tmě upadám do hibernace. To se projevuje zastavením trávení, tzn., nejím ani nepiji. Klesne mi tělesná teplota, zastaví se nebo zcela zpomalí všechny tělesné pochody. Nezdají se mi žádné sny ani nemám žádné vjemy. Den trvá tak dvě hodiny.
Bylo mi řečeno, že jsem druhý ze 600, který to tak má. Pátral jsem co to způsobuje a zjistil jsem, že na mně mají vliv předchozí životy. Toto poznání společně s dalšími pochopeními mi dalo hodně na mé cestě.
Proto jsem do pobytu ve tmě v Kozlovicích šel již se záměrem se od tohoto odpojit a užít si pobyt ve tmě tak jako ostatní. Druhý den pobytu jsem již začal pozorovat rychle se zpomalující metabolismus. Dělal jsem vše proto, abych nešel opět do hibernace. Sprchoval jsem se teplá/studená, cvičil jsem atd. Přesto všechno jsem však stále upadal pomalu do hibernace. Čtvrtý den jsem tak použil připravenou strategii, kdy jsem naopak požádal, ať je mi vyjeven život, který na mně působí. To mělo za následek, že jsem byl během chvilky v hluboké hibernaci. Když to skončilo, tak jsem provedl odpojení od tohoto života.
Úspěch, povedlo se.
Během chvilky se mi dostavil hlad, tak jsem snědl jídlo co se mi tam hromadilo.
Poslední dva dny jsem měl úžasné sny (vhledy).
Poslední den jsem ve čtyři ráno vyrazil na hřeben okolních kopců. Úžasná krajina, nádherný zážitek.
Prosím berte tuto recenzi spíše jako informaci co je možné. Každý člověk je zcela individuální, má za sebou jiné životy a zkušenosti. Proto každý má jiné zážitky z pobytu ve tmě.
Obsluha úžasná. Bytosti na svém místě.
Vřele doporučuji.“
Jaromír (50 let)
„Na samém konci roku 2023 v den Slunovratu jsem nastoupila svůj první sedmidenní pobyt ve tmě v Kozlovicích.
K rozhodnutí mě vedlo více okolností. Především to byla cesta do Tibetu před několika lety, kde jsou retreaty a pobyty v ústraní zcela běžné a také jsem již znala více lidí, kteří ve tmě již i opakovaně pobývali.
Informací na internetu lze najít mnoho, a tak jde spíš o to, z jakých pohnutek, důvodů do ní člověk potřebuje jít a jak ji sám pojme.
Pro mě osobně to byl ke konci náročného roku pobyt jednak bilanční a také zklidňující s možností hlubší cesty do nitra.
Po vplutí do tmy nastává, separací smyslů zraku a částečně i sluchu, zesílení těch dalších a prohloubení pozornosti na svoji mysl a vše, co se děje ve vnitřním vesmíru člověka.
Po dvou neklidných dnech, ve kterých se mi nedařilo zklidnit mysl a uvědomovala jsem si silněji, v jakém šíleném se nacházím stresu, přišlo třetí den vysvobození v prožitcích hlubokého klidu.
Poté v napojení na sebe sama přicházelo již mnoho skvělých vjemů, nápadů, řešení a vůbec podnětů, které jsem si zapisovala do deníku. Také jsem denně kreslila alespoň dvě intuitivní kresby.
Přechod zpět do světla byl plynulejší, než jsem čekala. V Kozlovicích je zvykem vycházet ze tmy v pátek před úsvitem, a tak je po té dostatečný čas na přechod zpět do reality.
Za nejpřínosnější ze svého pobytu ve tmě považuji silné uvědomění a motivaci k žití života, jaký je. Dále to jsou poznámky z deníku, které jsou mi v bodech vodítkem v každodenním životě.
Ráda bych zmínila láskyplnou péči průvodkyň a jejich vynikající jídlo.
Tmu bych každému doporučila už jen jako tzv. psychohygienu, možnost zklidnění a zastavení se v bezpečném prostředí.“
Simona (53 let)
"Tma si mě sama zavolala za pomocí signálů, událostí a "náhodných" dějů. A já její volání vyslyšela a nastoupila na týdenní pobyt.
Ve chvíli, kdy se za mnou zavřely dveře a já si zhasla, mě tma zcela pohltila, a to nejen vizuálně, ale plně mě vtáhla do sebe. Na mé tělo okamžitě padla neuvěřitelná únava a já prakticky prospala 4 dny. Únava a pohlcení tmou bylo tak hluboké a silné, že jsem se byla schopná probrat pouze na jídlo, jinak jsem jen ležela a neměla sílu ani myslet.
Sledovala jsem, jak pokaždé, když vstoupila průvodkyně s jídlem, s ní přišla rovněž energie.
V té chvíli jsem si chtěla povídat a sdílet a měla jsem na to energii. Ale tato energie nebyla moje, vždy přišla s návštěvou a s tou také odešla a já šla zpět do útlumu.
Zajímavé rovněž bylo, že s příchodem návštěvy zmizelo mé energetické načtení místnosti a já začala zakopávat o věci.
Dokud byla v místnosti jen má energie, pohybovala jsem se s naprostou jistotou i bez vidění.
Celý pobyt byl pro mě zajímavý, ať již z hlediska reakce mého těla a mysli na tmu, tak z hlediska zajímavých rozhovorů s průvodkyněmi. Tma mě změnila - jsem klidnější, vyrovnanější, stabilnější, méně spěchám. Pro okolí jsou změny nepozorovatelné, ale já sama na sobě je vnímám. Nějak mě to vnitřně posunulo a já cítím, že mi tma přinesla přesně to, co mi přinést měla."
Pavlína